Au, v hlavě malou díru mám...

09. 07. 2009 | † 03. 08. 2009 | kód autora: vMN

Jak hledám malé tlačítko On, na mém těle.Zřejmě došlo k chybě. ( *Error* ) 

Kdybych mohla, zašeptám jak moc je mi zle a jak umím být nešťastná... Kdybych teď ležela uprostřed trávy někde, nevím... Kde... Hlavně daleko od lidí. Třeba na opuštěném místě uprostřed Lesa, tam je klid.  Přála bych si zavřít oči a probudit se uprostřed té samé louky, která by se lišila náladou, možná i respektem a zmizela by tíha z mého srdce.Nevím, jestli si mohu dovolit říct, že je na střepy. Mám takový dojem, že to nebudou střepy v mé hrudi. Jediné, co mě teď tíži jsou okovy, které mi ostře řezají do těla. Ta bolest se rozléhá až do hlavy, která mě třeští z toho, jak neustále najivní jsem.  Kdybych toužila, věřila bych, že budu mít. Ale nemám sílu... Když se podívám do svého zrcadla, vidím malou rozvernou holčičku, která se rázem změní v mladou, ustaranou dívku. Úsměv má povadlý a oči se jí zalévají slzami. Má prosebný výraz ve strhané tváři...  Vypadá, jako kdyby zapoměla, co je to smát se a fizicky ji táhne zhruba ke dvaceti, přesto, že jeji teprve 16.Pak se obraz rozplyne a zbyde jen reálný obraz šesnáctileté přetvářky.Obraz té samé dívky s úsměvem na tváři, která skrývá své slabiny. Kdykoli by si měla něco přát, přála by si jen klid.

Dala bych život za to, kdybych si své srdce mohla zachovat takové, jaké se ve mě narodilo, ale nic a nikdo nezabrání stáří, aby si přestalo vykreslovat jizvy po šrámech, které lidi napáchali.

Toužím být schopna nenávidět a mstít se za chyby, které se ode mě odrážejí den, co den.Chybí mi dostatek odvahy ubližovat a křičet do Světa, co všechno mi stačilo ublížit a jak moc budou jiní pikat...

Všechno dobré, špatné, či neutrální... Všechno se ti jednou vrátí a ty to víš... ( Já to vím, oba víme... ) Jak moc trpíme a oba víme, že tímhle tempem nikam nedojdeme...

Jak moc čekáš, že mě zničíš. Jak moc si přeješ, aby ve mě zmizela i ta poslední špetka touhy být silná. Protože já už nemůžu, už nemám sílu na to říkat, miluji tě bez toho, abych neprobděla předešlou noc v nočních můrách. 

Klesáme níž, stoupáme ke dnu, letíme nebezpečně, mačkáme spoušť...Už vím, co s tím. Mám totiž plán.

Budu mlčet a beze slov kývat na všechno, co řekneš. Ptáš se co mi je a já budu mlčet, neřeknu ti nic, protože já už nejsem... Neexistuji, to proto nemohu najít tlačítko On. Mé tělo reaguje tak automaticky, jak moc lidé kolem potřebují, ale to je všechno. Zemřela jsem dříve, než jsem stačila své tělo uložit do hrobu...

 

 


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.